2 pinčesový turnaj

Druhý ping-pongový turnaj

Mnoho vody v Cidlině uplynulo a postihl nás podzim. Jak jsme si slíbili, tak jsme slovo i kupodivu dodrželi a svolali jsme se k podzimnímu turnaji v ping-pongu. Jisté je, že tlučhubení bylo v tomto směru značně potlačeno a uspořádání tématicky podobné akce již dvakráte za sebou, začíná hraničit s pravidelností – tím spíše jedná-li se, jako v našem případě, o aktivitu ryze sportovní.

Po předešlé zkušenosti z letního turnaje mnozí zúčastnění našli v sobě soutěživého ducha. Snad tajně trénovali, snad se tentokráte poctivěji rozcvičili, snad si předsevzali, že budou držet konzumaci alkoholu na uzdě. Ať už tak nebo tak, musíme konstatovat, že tento turnaj se celkově odehrával na vyšší sportovní úrovni než ten předešlý. Po úspěších prvního turnaje, zaznamenal ten druhý dokonce nárůst účastníků a to především z řad žen a dívek. Pravdou ovšem je, že ne všechny tyto aspirovaly na ohrožovatelky předních příček.

Už při plánování této akce byla nucena organizátorská základna učinit velmi významnou změnu a tou bylo místo konání turnaje. Přeplněný program v sálu jičíněveské hospody nás přinutil hledat jiný kulturní stánek, který by v sobě snoubil jak pohodlí restaurace, přívětivou vzdálenost od sportoviště k výčepu, ale zároveň i oddělené zázemí sálu a potřebný dostatek prostoru pro samotnou hru. Zrealizován byl hned první impulzivní nápad, který se zrodil, jak jinak než po sklence nápoje, nikoli lihuprostého. Datum byl stanoven na 27.10.2012. Hodina počátku byla původně stanovena také, ale soudě dle dosti velkých časových prodlev mezi pozvolně se trousícími příchozími evidentně onen časový údaj upadl v zapomnění.

Hospůdka U Jindry v Železnici přivítala nás tak říkajíc s otevřenou náručí. Mírným nedostatkem ukázalo se vybavení zdejšího sálu, které skýtalo pouze jeden ping-pongový stůl. Ale jelikož jsme Češi, řekli jsme si „neberte to za ty prachy“. V tomto případě to znamenalo to, že se zde neplatil pronájem sálu. No a otázku chybějícího stolu vyřešila Lenka Adamová, která pohotově zapůjčila stůl z vlastních zdrojů. Zdánlivý detail jako je doprava stolu na místo turnaje měl zajistit Jindra Freiwald. Zde už nápad v uvedení do praxe trochu pokulhával, jednak aktivita nebyla tak pohotová, jelikož Jindra řeší situaci vždy s rozvahou a pak by se zde také vyplatilo využít jedno staré moudro řkoucí „dvakrát měř …“. Ale převážet každou polovinu stolu zvlášť má taky své výhody, například nám ostatním poskytlo dostatek času labužnicky si vychutnat oběd a pohodlně vytrávit.

Říká se, že stolní tenis je jeden z nejrychlejších sportů. Samotná hra probíhala opravdu relativně rychle, a některé zápasy obzvlášť. Dvacet účastníků turnaje bylo rozděleno ve čtyři skupiny po pěti hráčích. Organizátoři si dali záležet, aby skupiny byly namíchány z hráčů s různou měrou sportovního nadání a ping-pongových zkušeností. A právě proto některé zápasy, kdy na protilehlých stranách stolu stanuli proti sobě sporťák/sporťačka versus antitalent (kterého budeme jemněji nazývat „ne tak zdatný/zdatná“), spočívaly pouze v tom, že onen méně zdatný omezil svůj herní styl pouze na snahu urvat alespoň jeden bod v každém setu. Zde musím vyzdvihnout citlivý přístup sporťáků, kteří rozpoznajíce proti sobě hráče, který evidentně nemá šanci ohrozit jeho vítězství, uvědoměle přizpůsobili svůj styl, kdy oprostili hru od vypilovaných falšů a zákeřných smečů, a dali svému soupeři šanci vybojovat si sem-tam nějaký ten bodík.

Den příjemně ubíhal a poklidná sobota vyhlížející zprvu nostalgickýma očima typického dušičkového víkendu se během našeho sportovního zápolení změnila v den s počasím, že by ani psa nevyhnal. Jeden by to, co se dělo za oknem, mohl považovat i za kouzelně romantické sněžení, pokud by za pár hodin nemusel škrábat z auta namrzlý sníh.

Po ukončení první části turnaje, byly vyhodnoceny průběžné výsledky a dle získaných bobů byli hráči rozděleny na dvě kategorie. Ti zdatnější se pak znovu utkali každý s každým, aby z nich nakonec opět podle nejvyššího počtu bodů vzešel vítěz. Druhá polovina v sobě sdružila hráče, kterým se dnes dařilo méně. Ani pro druhou skupinu však toho dne ještě nebylo vše ztraceno a poté co se spolu utkali o definitivní pořadí, byl i vítěz této kategorie náležitě odměněn.

Čím více se turnaj blížil ku svému závěru, tím pochopitelně stoupala nervozita hráčů pomýšlejících na přední příčky. Občas se i některý uchýlil ke lstivému pozvání protivníka na stopičku kořalky ve snaze snížit jeho hbitost a bystrý úsudek. První ze všech ocenění vybojoval Michal Mareš, který obsadil místo nejlepšího hráče ze skupiny „těch kteří nejsou tak dobří“. Domů si odnesl místo pár gramů kovové medaile celý půllitr božkovského rumu. Žal s ním rozhodně nezapíjel a vypadalo to, že jej doveze domů tak, jak jej obdržel. Celkově vzato ani žádní jiní hráči neporušili příjemnou náladu nesportovním chováním s projevy nespokojenosti s umístěním, i když je pravda, že nějaká ta menší zklamání jsme zde zaznamenali.

 Utkání o drahé kovy dopadlo následovně: třetí místo obsadil Aleš Bělohlávek, který svedl o bronzovou medaili lítý boj se svým protivníkem Zdendou Chýlkem. Stříbro pak ukořistil Jenda Jiřička, jenž se ani tolik nermoutil z toho, že v posledních chvílích nedosáhl na zlato, jako se radoval, že na stupních vítězů oproti předešlému turnaji elegantně přeskočil dnes nepřítomného Filipa Havlíka. Prvenství pak obhájil Honza Procházka, který, jak to tak vypadá, hodlá sbírat zlaté medaile jako Karel Gott zlaté slavíky. A to je výzva pro nás ostatní: potrénujme, pokud možno pořiďme si na to i vlastní ping-pongový stůl a přibližně za tři měsíce se můžeme znovu pokusit zaútočit na medailové pozice.