Výlet za Tatrou do kopřivnice a za pivem do Štranberku

Výlet pod vlajkou promile, i když nebyl na kole

Že při poháru pěnitého moku plánujeme rozličné výpravy, to je už známá věc. Nyní však, světe div se, byl jeden z takovýchto zájezdů opravdu uskutečněn – v sobotu 6.4.2013. Navzdory brzkému vstávání, daleké cestě i navzdory tomu, že mnozí teprve očekávali příchod mzdy na svůj běžný účet, přihlásilo se celkem deset účastníků výpravy (z řad členů týmu i z početné skupiny pouhých přívrženců Promile). Naším hlavním cílem bylo muzeum Tatra v Kopřivnici a minipivovar ve Štramberku.

Pečlivě naplánovaný časový rozvrh narušil hned v jeho úvodu samotný organizátor Zdenda Chýlek - výletník, dobrodruh a nadšený turista. Ač sám vstal jako ranní ptáče s dostatečnou časovou rezervou, několika dalším účastníkům zájezdu sdělil chybně čas odjezdu a to bohužel o hodinu později. To mělo za následek jednak jejich infarktu se blížící stav po probuzení telefonátem a pak efektivní závodní jízdu osobním vozem na letních pneumatikách v téměř závodní rychlosti. V tuto chvíli se nabízí příležitost pro pochvalu Marku Bláhovi za neuvěřitelně rychlou přípravu a doslova sprint z postele rovnou před dům, kde jsme jej naložili. Kdo se naopak nedal dramatickým telefonátem oznamujícím fatální zpoždění rozhodit, byl prezident Bělouš, kterýžto se nenechal ošidit snad ani o minutu ze svého ranního rituálu a ponechal nás jako čtyři napjaté struny takzvaně vyšumět před svým domem, zatím co si s ledovým klidem a ladnou elegancí musel udělat hlavu. Pravda, Běloušův účes je prostě klasika, která nesmí chybět. Je to asi taková stálice, jako je Helenka Vondráčková stálicí české hudební scény.

Ať už jsme cestu autem do Hradce Králové prospali nebo protrpěli v křeči se smrtelným zděšením v očích, dorazili jsme včas a v pořádku a nahrnuli se do vlaku. V tuto chvíli teprve začal ten pravý výlet. Naše skupina zabrala dvě kupé a v obou byl hned zapředen družný hovor. Přesto že bylo teprve 5.40, spát už se nikomu moc nechtělo. Ale na snídani bylo přece jen moc brzy, takže své pečlivě připravené svačiny jsme zatím nechali odpočívat ve svých výletních zavazadlech. Když už jsme u těch zavazadel – je s podivem, že například Svíťa, nemaje žádného batohu či příruční tašky, vylovil z nějakého temného zákoutí své bundy láhev hruškovice. Vedlejší kupé stejným způsobem zachvátila božkovská zelená z batůžku Ládi Švece. Zanedlouho zde koloval i Fernet, a to jak Citrus tak i Zetko, obojí z repertoáru páně Bělohlávkova. Chutí bylo na vybranou a každý si tedy mohl najít „to svoje“.

Cesta ač byla daleká, utíkala nečekaně svižně. Během čtyř příjemných hodin plkání a tlučhubení jsme zvládli dva přestupy a dokonce i jednu výluku. Ve třičtvrtě na deset naše výprava dorazila do města Kopřivnice, které nás přivítalo nečekanými závějemi sněhu. Dopoledne jsme zaplnili prohlídkou muzea společnosti Tatra. O tom, že Tatra nezná bratra, už nemáme pochyb.

Z Kopřivnice se pak naše výprava přesunula do blízkého Štramberka, kde jsme obsadili restauraci přímo v pivovaru. Během oběda jsme začali již zlehka ochutnávat regionální pivní tradici. Poté jsme se sesunuli do sklepa, kde se nacházel kamenný šenk, v němž se nám dostalo velmi poutavého výkladu přímo od místního sládka a nechyběla ani ochutnávka všech čtyř zdejších druhů piva. Jelikož jsme byli skupina dosti rozverná a velmi zvídavá, pan sládek s námi strávil o mnoho více času než původně počítal. Na rozloučenou s velice příjemnou hospůdkou jsme si ještě koupili místní sladkou specialitu „Štramberské uši“. Zklamání z toho, že tu neprodávají zde uvařené pivo v lahvích jsme vyřešili tím, že veškeré PETky s nápoji, které jsme měli téměř netknuté v našich batozích, jsme nadšeně před hospodou vylévali, abychom si do nich nechali načepovat „Štramberského Ušáka“ na cestu.

Zpáteční cesta domů byla pochopitelně dlouhá a pivo došlo už po půl hodině, kdy jsme přestupovali ve Studénce. Pak nás čekal už jen kratičký úsek do Ostravy, kde jsme se těšili na poslední důležitou část dnešního výletu – jízdu LEO expresem. Ztráta iluzí však na sebe nenechala dlouho čekat. Přesněji řečeno deziluze přilétla s příchodem stevardky, která nám oznámila, že nemají ani pivo ani kořalku. Mnozí se tedy uchýlili k vínu a několik dokonce nepohrdlo ani večeří. Naše hlučná skupina zde výjimečně nebyla středem pozornosti, jelikož v Olomouci přistoupili mnohem početnější fanoušci fotbalové Sparty. Někteří z nás se báli konfliktu, zatímco jiní se jej celou cestu snažili vyvolat. Jindra – provokatér – ale zdaleka nebyl jediný, kdo se dnes zasloužil o dělání ostudy. Překvapením bylo, že zaměstnanci této dopravní společnosti nám bez váhání vyhověli v přání nahlédnout do kabiny strojvůdce a sledovat jej při práci. Této možnosti většina z nás s nadšením využila.

Když jsme se nakonec kolem půl desáté večer vysypali z vlaku opět v Hradci a mířili k našim autům, kde se měla naše výprava zase roztrhnout na dvě části, někdo zahlásil: „Tak co, kde se sejdeme? V hotelu Praha..?“ Nikdo neprotestoval a tak jsme ještě v Jičíně uspořádali menší schůzi na téma hodnocení dnešního výletu. Nadšeni odpoledním výkladem štramberského sládka, požádali jsme i v pivnici U císaře pána o odborný výklad o výrobě, skladování i čepování plzeňského piva pro porovnání dnes získaných poznatků.

Dnešní množství cestovatelských zážitků jsme tedy ještě spláchli několika Plzněmi, později o patro výše ještě zajedli pizzou a našli se i tací, kteří přijali výzvu Tančícího domu s akcí Morgan za čtrnáct. Ať už si jeden každý zvolil k zakončení dne naplněného zážitky jakoukoliv kratochvíli, musíme podotknouti, že zpětné vazby jsme dostali pouze kladné a tudíž tuto výpravu hodnotíme jako velmi vydařenou.